John A Yoko
Když jsem položila ruku na kliku dveří slunečního pokoje, pocítila jsem závan strachu. Na vteřinu jsem zaváhala, a pak otevřela. Uvnitř pokoje byly zatažené závěsy a pokoj tonul v příšeří, takže mi chvíli trvalo, než jsem zaostřila. Pak jsem ztuhla.
John a Yoko seděli na podlaze, nohy zkřížené, obličeji k sobě. Vedle nich stůl, pokrytý špinavým nádobím. Na sobě měli župany, které byly normálně v domku s bazénem. Vypadalo to, jako by si byli zaplavat. John seděl tváří ke mně. Podíval se na mne bez jakéhokoli výrazu a řekl: “Á, ahoj.” Yoko se ani neotočila.
Vyhrkla jsem jedinnou věc, která mě napadla: “Těšili jsme se všichni na večeři v Londýně po obědě v Římě a po snídani v Řecku. Nechtěl bys jít s námi?”
Hloupost té otázky mne od té doby pronásleduje. Tváří v tvář svému manželovi a jeho milence, která má na sobě můj koupací plášť a chová se, jako bych byla vetřelec, jsem se nezmohla na nic jiného, než předstírat, že je všechno v pořádku. Vlastně jsem byla v šoku, postupovala jsem jako podle autopilota. Neměla jsem ponětí, jak mám reagovat. Bylo jasné, že to na mne připravili, abych je tak našla. Krutost Johnovy zrady bylo těžké strávit. Jejich zjevná důvěrnost byla skličující. Cítila jsem, že kolem sebe mají zeď, kterou nikdy neproniknu. Ani ve svých nejhorších snech o Yoko jsem si neuměla představit něco takového.
Jak jsem stála ve dveřích, šokem a bolestí zkamenělá na místě, John bez zájmu řekl: “Ne, díky.”
Otočila jsem se a utekla.
- JOHN, Cynthia Lennonová
